A protože tam nemůžu jezdit moc často (mamka nechce prát ty "zapáchající věci"), vidíme se tak 3x do měsíce! Přiznávám, že to tam není moc hygienické prostředí a že je tam skoro vždy blátíčko, ale láska (hlavně ke koním) přece prochází hnojem?
Jiskru vlastnila jedna mladá holka. Dala ji na ranč, aby se tam uzdravila (Jiskra byla dušná a měla koliku) a zakázala nám na ní po rekonvalescenci jezdit. Ale čím byla Jiskra zdravější, tím byla znuděnější a začínala být i zlá! A tak to naší trenérce nedalo a vzala ji do tréninku (Jiskra dříve i závodila, ale v anglickém stylu, jenže na ranči se jezdí western, byla najednou pod westernovým sedlem). A ejhle! Jiskra byla najednou při práci mnohem šťastnější, než když jen nečinně stála v ohradě! Vypadala také mnohem lépe (samozřejmě majitelce jsme tvrdili, že na ní vůbec nejezdíme)! A když už nabrala svou původní kondici, začali na ní jezdit začátečníci (Jiskra je totiž moc hodná a milá, i když se umí i pořádně rozparádit!) . Ale jako když utne, přestala majitelka za Jiskrou jezdit a protože ani neplatila nájem, Jiskra propadla ranči.
Jiskru na ranč přivezli, když jsem tam jezdila už 3 roky. Říkali mi, abych Jiskru jezdila, když tam nikdo jiný nebude. Ale já jsem zatvrzele odmítala - přece nebudu jezdit na koni pro začátečníky! Jednou mi ji však vnutili a já na ní musela jet. A udělala jsem moooc dobře, že jsem svolila! Hned jsem poznala, že se k sobě báječně hodíme!
Od té doby nejezdím na nikom jiném a Jiskru mám hrozně ráda a věřím, že snad každý, kdo ji poznal ji musí mít rád?
Autor: Chris (Kristýna Schneiderová)
Napsáno: 3. prosince 2004