Od té doby tam se mnou posílala babičku, která tam kvůli mně musela celí den sedět a pak mě konečně vzala (mezi dětmi v tak vytouženém čase) "po o" (po obědě). Když jsem začala chodit do školy, bylo vše (naštěstí pro babičku) již v naprostém pořádku.
Ve škole jsem pak byla zvyklá, že o prázdninách objíždím všechny babičky a koupaliště jejichž vesnici jsou náležící. O táborech tu nikdy nebyla řeč. Až jednou, na přelomu 2. a 3. třídy mamce jedna kamarádka řekla, že její neteř jede na nějaký ranč "M", že je tam jezdecký tábor. A že když já mám ty koníky tak ráda (do té doby jsem na koni jezdila jen jednou a to na pouti a jestli má kůň 4 nohy? Kdo ví?), tak proč mě tam neposlat.
"Koníci! No to je super! A kdy bych tam mohla jet? Ale sama?" No, tak asi takhle zněla moje první reakce.
"Neboj, bude se ti tam líbit a když tak tam za tebou přijedeme!" konejšila mě máma a já svolila.
Za pár dní už jsme s tátou hledali polní cestu podél hřbitova k neznámému ranči "M". Přijela jsem tam jako poslední, takže všichni už se navečeřeli a já jsem měla samozřejmě i tu nejhorší postel. Tak to nám ty koně pěkně začínají, říkala jsem si. Ale to ještě nebylo všechno. Každý kdo tam byl, byl příbuzný nebo nějak jinak spřízněný s tím dalším. Samozřejmě kromě mě. Takže se tam všichni ostatní mezi sebou jakž takž znali a protože já jsem neměla zrovna velké ambice navazovat kamarádství, tak jsem ten týden prožívala tak nějak mluvě nemluvě. Když přišlo na ježdění, dali nám na lonž bílou kobylku Neru. Nera byla miss horse 2000 a okamžitě se stala naší favoritkou. Já a ještě jedna dívka jsme měli tu výsadu každý den ji čistit a dělat jí hnoje. Nakonec jsem uznala, že jsem udělala dobře, když jsem sem jela - jezdilo se tu 2x denně, neustále jsme měli co dočinění s koňmi a vedoucí se snažili udělat nám příjemné chvíle strávené celodenními hrami. Na konci pobytu se mi tam dokonce tak zalíbilo, že jsem si už sama domlouvala další termín.
No a tak jsem na ten ranč začala jezdit. A jak jsem jezdila na jiných a jiných koních Nera přestala být mojí favoritkou a na tomto postě se vystřídala spousta jiných koní. Teď na ranč "M" jezdím už 5 let a nehodlám v nejbližší době přestat, jen chci můj jezdecký repertoár obohatit o lekce anglické jízdy (na ranči se jezdí western). Bylo samozřejmě i hodně takových co na ranč jezdily a pak náhle přestali (většinou kvůli špatným věcem jako jsou drogy, hádky s rodiči a tak dále), ale já doufám, že taková nebudu. Já osobně nezamýšlím, že bych se koním věnovala profesionálně, ale hobby na celý život to určitě může být.
Autor: Chris (Kristýna Schneiderová)
Napsáno: 10. prosince 2004